Estetika a symbolika plátové zbroje

Jmenuji se Martin Klecán, pracuji jako muzejní historik v muzeu ve Strakonicích a mimo jiné se zaměřuji na středověké vojenství a výstroj. Rád tohle téma propojuji s popkulturou, protože spousta věcí (ať už ve smyslu hmotných nebo i ideových) prosákla do moderní doby. A naopak některé aspekty středověké zábavy nemají daleko k dnešnímu pojetí kultury. Když se na to člověk zaměří, tak rytířský turnaj má až překvapivě hodně společných věcí s moderním conem.

Následující řádky se zabývají hlavně estetickou stránkou brnění a jeho výzdobou. Nevznikly jako nějaká příručka „takhle je to správně a jen tak to má vypadat“. Psal jsem tento článek prostě s tím, že tohle by se mohlo někdy někomu hodit. Ať už je ten někdo nadšenec do living history, designuje postavu do hry, nebo se prostě jen o to téma zajímá. Není to set pravidel, ale v ideálním případě zdroj informací a inspirace a taky trochu vhled do toho, jak o brnění přemýšlel jeho majitel nebo výrobce.

Pokud tě článek zaujme a budeš se mě chtít na něco zeptat, najdeš mě na internetu pod přezdívkou Hrafna, na Instagramu jako @hrafmart.

Brnění jako umělecké dílo

Hlavní funkcí brnění vždy bylo udržet nositele naživu nebo aspoň zamezit těžkým zraněním. A přestože toto nejvíc diktovalo podobu zbroje, i estetická stránka postupně rostla na důležitosti – tím víc, jak se zlepšovala technologie. Na kroužkové košili se toho příliš ozdobit nedá, ale plátové brnění už je jiná věc.

Zlepšovala se i samotná technologie výzdoby – zbrojíři postupně přicházeli na způsoby, jak kov nejen leštit a rýt, ale také leptat a potahovat dalšími kovy. Začali spolupracovat se zlatníky a umělci. Dochovaly se nám skici zbraní a návrhy designů mnoha umělců, kteří si jimi přivydělávali. Brnění a zbraním se ve svém díle velmi detailně věnoval například i Albrecht Dürer.

Obraz Albrechta Dürera s názvem Rytíř, Smrt a Ďáběl, kde je hezky vidět, jak se detailně zaměřil na zbroj rytíře.

Honosně zdobené brnění nesloužilo jen jako reklama na nositelovo jmění, ale komunikovalo spoustu dalších významů. Odložme tedy na chvíli ochranný aspekt a podívejme se společně na to, jak zbroj mluvila a co o svém majiteli říkala.

Tvar a silueta

Brnění nebylo pouze plátnem nebo „věšákem na dekorace“, samo o sobě mnohdy dosahovalo kvality sochy. Jak se v čase měnila móda a šaty, jako bývaly akcentovány jiné tělesné atributy a charakteristiky, proměňovala se i silueta brnění. Prioritní sice byla maximální ochrana nositele, tudíž změny měly své limity, to však platnéřům nebránilo vtisknout oceli jedinečné tvary, zdůraznit některé tělesné charakteristiky majitele, nebo rovnou přijmout tvarosloví z nejrůznějších uměleckých forem.

V renesanci se hlavně na německých zbrojích rozšířilo kanelování. Šlo o žlábky, které vedly napříč pláty a dodávaly jim strukturální pevnost. Měly ale také funkci estetickou; usměrňovaly zrak diváka podobně, jako to dokáže promyšlená kompozice obrazu. Zároveň se tu nabízí paralela s antickými sloupy, kde se kanelování rovněž zhusta používalo. Tato podobnost asi málokoho překvapí, zvláště když víme, jak se renesance v mnoha ohledech u antiky inspirovala.

Kanelovaná německá zbroj z Metropolitan Museum of Arts NY, datováno cca 1525.

Nemusíme jít daleko, abychom našli mnohem doslovnější inspiraci antikou. V Itálii se vyvinul typ přilby zvaný barbuta, který prakticky kopíroval ikonický vzhled přilby korintské – hlavně průzorem ve tvaru T. Vzhledem k tomu, že design helmic byl neustálý boj mezi maximální úrovní ochrany obličeje a co nejmenším omezením rozhledu a dýchání, je poměrně překvapivé, že tento dost praktický design se dočkal oživení pouze v Itálii a jen na krátkou dobu.

Přilba typu Barbuta z Metropolitan Museum of Arts NY, datováno cca 1460.

Brnění nezřídka kopírovalo i tvary civilního oblečení. Zářným příkladem je anglické brnění z dob Alžběty I. Ideální tvar mužského těla měl široká ramena, relativně široké boky a elegantní nohy. V civilním oděvu se tak uchytily punčochy a řečeno moderním slovníkem nabírané kraťasy; na ramenou nesměly chybět vycpávky. Tvar zbrojí se tomu snažil přizpůsobit a nutno dodat, že úspěšně. Technologie tou dobou již značně pokročila a královská dílna v Greenwich, která platila za anglickou špičku, toho uměla dokonale využít.

Kuriózním módním výstřelkem, jenž se dá pozorovat jak v látkovém, tak plechovém provedení, byl tzv. codpiece. V podstatě šlo o kus oděvu zdůrazňující mužství svého nositele. Trochu sarkasticky by se chtělo poznamenat, že plechové provedení této součásti nakonec možná dávalo větší smysl.

Setkáváme se však i s tím, že se do ocelového provedení nepřeváděla pouze celková silueta, ale prakticky celý oděv. Od konce 15. století velkou část armády Svaté říše římské tvořili tzv. landsknechti. Šlo o žoldnéře, kteří prosluli nejen svými bojovými výkony, ale také velmi extravagantní módou. Jejich poznávacím znamením byly nabírané kabátce s balonovými rukávy a s dlouhými prostřihy a podobně pojaté kalhoty.

Dochovalo se nám několik zbrojí, které skutečně zachycují tvary nabírané látky jako například tato zbroj z Kunsthistorisches Museum Wien datovaná do roku 1523.

Zbrojíři šli dokonce do takových detailů, že se při pečlivém zkoumání dají najít na povrchu kovu jemné vzory napodobující ozdobné stehy v látce.

Přestože vrstva plechu představovala někdy to jediné, co majitele dělilo od děsivého zranění či rovnou smrti, neznamenalo to, že se vše muselo podřídit jedinému účelu. Výrobci zbrojí dobře věděli, že mohou brnění pozlatit odshora dolů, pokud by však základní tvar nesplňoval vysoké estetické nároky doby, nebylo by to nic platné.

Aristokrat zkrátka chtěl vypadat dobře a koneckonců, předvést se chtěl i zbrojíř a celá jeho dílna. Elegantní a originální tvar celku byl proto prvním a možná i nejdůležitějším stavebním kamenem. Rozhodně se tedy nedá říct, že by se platnéři nechávali svazovat konvencemi.

Povrchová úprava a malovaná brnění

Estetická stránka brnění se odvíjela už od jeho povrchové úpravy. Leštění totiž bylo poměrně časově náročné a nebylo nutné k zajištění pevnosti zbroje. Vypuštění tohoto kroku mohlo přinést značné úspory. Na opačném konci škály stál zrcadlový lesk, kterého se dalo dosáhnout hodinami vytrvalé práce. Rytíř tak dával najevo, že si může dovolit zaplatit nejen exkluzivní zpracování, ale taky lidi, kteří se mu o zbroj postarají. Na takto vyleštěném pancíři byl totiž velmi dobře vidět každý škrábanec nebo skvrnka rzi a nutnost soustavné údržby tak signalizovala status nositele.

Jednou z možných úprav povrchu bylo také černění (nebo modření, angl. bluing). V podstatě se jednalo o řízenou oxidaci – většinou teplem (dnes je stejného výsledku možné docílit i chemicky). Dalo se kombinovat i s leštěním – pokud byl takto černěn už vyleštěný povrch, lesk si udržel. Vedle estetického efektu to mělo i praktickou výhodu – povrch byl chráněn před korozí. Ani černění se však neobešlo bez údržby, bojové šrámy na něm byly dost výrazné.

Rozsáhlé možnosti, jak se pochlubit majetkem a zároveň se odlišit od ostatních, ovšem poskytovaly i jiné druhy brnění. Než se evropská metalurgie posunula k výrobě velkých kusů oceli, z nichž by bylo možné spolehlivě vytvářet kyrysy a další rozměrné kusy zbroje, velkou oblibu získaly brigantiny. Jednalo se o jakýsi kabátec, jehož vnitřek byl tvořen množstvím menších kovových plátků, které byly přinýtovány k vnější látkové vrstvě a vzájemně se překrývaly. Technologie to byla natolik dobrá, že brigantiny dlouho koexistovaly společně s klasickou plátovou zbrojí.

Vlevo: Italská brigantina z Metropolitan Museum of Arts NY, datováno kolem roku 1400.
Vpravo: Černěné (resp. modřené) brnění bohatě zdobené zlatem původně patřící Georgi Cliffordovi, přelom 16. a 17. stol.

Právě vnější látková vrstva poskytovala velký prostor, kde se mohl majitel realizovat. Počínaje kvalitou látky (nejdražší exempláře byly vyrobeny z hedvábí), přes barevnost a vzory látek, po umělecké ztvárnění hlaviček nýtů.

Snaha o osobitý vzhled nebyla příznačná jen pro šlechtice, ale pravděpodobně i pro obyčejné vojáky. Dochoval se například malovaný šalíř, který je ozdoben obličejem jakési zubaté příšery. Evidentně šlo o pokus zastrašit protivníka, ale zároveň je to i krásný doklad toho, že lidé mají od nepaměti potřebu si upravovat svoje vybavení dle vlastního vkusu. Tato potřeba nijak nesouvisí s finančními možnostmi majitele. Pokud si někdo nemohl dovolit nákladné leštění či jiné vizuální libůstky, obstaral si barvy, a pak už to byla jen otázka šikovnosti. 

Malovaný šalíř, 15. století (Wallace Collection).

Spekuluje se, že malovaných brnění se v historii mohlo vyskytovat více a že jsme o ně přišli za viktoriánských dob. Angličtí šlechtici té doby měli svoji představu, jak má zbroj vypadat a pokud se od těchto představ lišila, tak ji prostě upravili, což zahrnovalo i odstranění původních barev. O téhle viktoriánské praktice víme; co už nevíme, kolik maleb jí padlo za oběť. Určit, jak časté tyto úpravy barvou byly, je tak velmi obtížné. 

Lidé ve středověku milovali ozdoby a barvy všeho druhu, i ty nejlevnější kožené výrobky byly zdobené třeba vyraženými vzory. Kvalita ražby samozřejmě rostla s cenou – čím nižší, tím více kolísavá byla – vzory ztrácely pravidelnost, hloubka ražby se lišila skoro na každém centimetru. Víme, že například interiéry hradů hrály všemi barvami (holé zdi jsou zpravidla výsledkem památkové péče 19. století), ale to jsme zase v kontextu aristokracie. Nálezy dekorovaných kožených výrobků nevalné kvality nám však docela jasně říkají, že každý volný povrch se dřív nebo později stal pro někoho plátnem. S vědomím těchto skutečností nelze vyloučit, že pestrá malba zdobila i zbroje chudších vojáků.

Sebeprezentace a PR

Vizuální zpracování brnění mohlo posloužit i jako nástroj PR. Perfektním příkladem jsou třeba brnění římskoněmeckého císaře Maxmiliána I. Ten nechal za svůj život vyrobit mnoho kompletních zbrojí i jejích částí, některé pro sebe, některé pro členy rodiny, jiné jako diplomatické dary. 

Nejstarší dochované brnění je to, které si nechal Maxmilián vyrobit těsně po sňatku s Marií Burgundskou. Na burgundský dvůr přišel jako cizinec a bez majetku, ve stínu hrozící francouzské invaze. Aby získal přízeň burgundské šlechty, potřeboval Francouze nejen odrazit, ale zároveň využít příležitosti prezentovat se jako nejlepší z nejlepších.

Právě nová zbroj (pravděpodobně zaplacená penězi jeho manželky, nicméně Maxmilián za sebou pravidelně nechával vysoké dluhy), velice nákladná a precizně zpracovaná do nejmenších detailů, k tomu měla přispět a umocnit jeho obraz zachránce. V tu chvíli bez nadsázky posloužila jako jeho superhrdinský oblek. Zároveň nesla jednoznačný rukopis německých zbrojířů – Maxmilián se nesnažil zakrýt svůj původ, naopak jasně říkal: „Ano, jsem cizinec, ale vím přesně, co dělám. Jsem vaše nejlepší naděje, takže poslouchejte a já vás dovedu k vítězství.“ Až v pozdějších letech si nechal vyrobit další brnění, ve stylu místní šlechty. Symbolicky tak srůstal s vyženěným panstvím.

V souvislosti s Maxmiliánem se také objevuje jeho osobní znak – granátové jablko, a to nejen na obrazech, ale také jako motiv vyleptaný do některých jeho zbrojí. Podle Johanna Stabia symbolizovalo vnitřní kvality, které jsou sice na první pohled skryté, ale projevují se den za dnem. Když se Maxmilián stal římskoněmeckým císařem, dalo se granátové jablko interpretovat jako určitá metafora k jeho říši – mnoho různých států, každý má svoje kvality a všechny jsou spojeny v jeden celek. Jablko ale nebylo Maxmiliánovým heraldickým znamením, byl to znak, který si zvolil sám pro sebe a používal jej jako jakési metaforické vyjádření svých postojů a přesvědčení. Granátové jablko má rovněž náboženské konotace, symbolizuje Kristovy rány. Obliba náboženských motivů pozorujeme téměř ve všech kontextech, takže jistě nepřekvapí ani u brnění.

A Maxmilián I. nebyl zdaleka jediný, kdo zbrojí vytvářel svůj veřejný obraz a zároveň prezentoval své ideály. Na slavném „Herkulovském brnění“ nechal jeho jmenovec a rovněž římskoněmecký císař Maxmilián II. zvěčnit řeckého hrdinu Herakla plnícího dvanáct úkolů. Nedával jen prvoplánově najevo své bohatství (i když i to zcela jistě hrálo roli). Správa Svaté říše římské byla sama o sobě náročným úkolem a Maxmilián touto zbrojí symbolicky srovnával sebe a Herakla jako dvojici hrdinů, kteří plní nejnáročnější úkoly. Zároveň ukazoval svůj vlastní kulturní rozhled a vzdělanost.

„Herkulovské" brnění císaře Maxmiliána II. z Kunsthistorisches Museum Wien, datováno do roku 1555.

Perlička na závěr: Císaři si nelibovali nutně jen v nákladných a složitých ozdobách. Například Karel V. si oblíbil proužky, což je vidět nejen na portrétech, ale taky na některých zbrojích.

Ještě nekončíme! Pokud tě povídání o estetickém významu brnění zaujalo, můžeš se těšit na pokračování. V druhém díle se podíváme na ozdoby brnění v kontextu turnaje a na to, jestli zbroj mohla sloužit i jako zastrašovací nástroj.