Je tomu již více než půl století od chvíle, kdy poprvé vyšel Tolkienův Pán prstenů. První díl se objevil roku 1954, poslední vyšel v Anglii roku 1956. Dočkal se vesměs pochvalných recenzí, ale čtenářský úspěch přišel až v uvolněných šedesátých letech, kterým snad více konvenovala fantazie s jakou profesor Tolkien jakoby odnikud vyčaroval svou Středozemi.

Pán prstenů je sága volně navazující na Hobita, který vyšel už v roce 1937. Teprve v této fascinující trilogii autor odkryl, kolik toho vlastně ví o tajemném světě, který tolik připomíná ten náš, a přece je něčím zvláštní. Dramatická historie spjatá s prstenem temné Moci by asi nebyla tak účinná, kdyby se neodehrávala ve světě s vlastní historií, osídleném mnoha národy s vlastními jazyky, s osobitým viděním světa, a především vlastními příběhy. Historie války o prsten, tvrdí stvořitel Středozemě, je jen jedním z těchto příběhů, sice důležitým, ale přesto zůstává jen epizodou v tisíciletých dějinách světa, v němž lidé ještě nehrají tak podstatnou roli a dělí se o historický i životní prostor s elfy, trpaslíky, hobity, skřety… Snad právě tušení hloubky Tokienova světa čtenáře na jeho knihách tak fascinuje.

Do nového tisíciletí sice vstoupil Pán prstenů ve velkorysé filmové podobě, která však nemohla zachytit důkladnost, s jako autor svůj svět vybudoval, ani jeho hloubku. Ovšem čtenářům Hobita, Pána prstenů i Silmarillionu tato možnost zůstává. Nechme se tedy pohltit Středozemí, obdivujme se zoufalému hrdinství malého hobita, který jediný se může pokusit donést temný prsten tam, kde bude možné ho zničit, strachujme se, že by snad svůj úkol splnit nedokázal a nezachránil Středozemi před přílivem tmy, která by její obyvatele uvrhla do otroctví a beznaděje. Nechme se okouzlit - Pán prstenů nám tu možnost dává, nezávisle na tom, jestli jsme seriózní dospělci nebo dychtivé a naivní děti.